knižní e-shop point sleva 15-50% point patafyzika

PATAFYZICKÝ OBČASNÍK

TRADICE point KVALITA point HOVNAJS

14 let pěstování a šíření Vědy věd – patafyziky.
Od 11. čísla k dostání pouze zde.

 
Petr Bartůněk: Dezertéři
Novinka: Zahradníkův rok na hřbitově
Novinka: S devianty na věčné časy
tvorba www stránek
Czech Arts
© webdesign econtrol.cz 2008
Cestopisy z Nového světa
Alexander von Humboldt
Cestopisy z Nového světa
cena 156 Kč
Tropická Amerika před dvěma stoletími
200 stran
Formát 148x210 mm
Brožované
 ks  
Baron Friedrich Wilhelm Heinrich Alexander von Humboldt
(1769-1859)

Německý přírodovědec, zeměpisec, cestovatel, meteorolog, politik, ekonom, geolog a vědec renesančního období. V letech 1799-1804 cestoval ve Španěly ovládaných oblastech Nového Světa. Nasbíral zde obrovské množství přírodovědného i etnografického materiálu, který po návratu shrnul do mnoha úžasných knih.

První cestopis Jihoameričtí pojídači hlíny se zabývá pojídáním jílovitých zemin u domorodců, kteří tak byli bez viditelných následků schopni přežít období nedostatku. Poprvé zde přesně popsal šňupání halucinogenu yopo v povodí Orinoka. Druhý text Jed Curare je prvním přesným popisem používaných rostlin a přípravy šípového jedu. Mythus o pozlaceném muži pojednává o bájné zlatonosné zemi El Dorado, Nefrit a amazonská báje o bojovných ženách žijících bez mužů v hloubi pralesa. Skála Quahimba - indiánky je příběhem místa, zvaného též Skála matčina, které je pomníkem krutosti dobyvatelů k původním národům. Vysočina Caxamarky popisuje Atahuallpovo sídlo, rozvrácené Cortezem. Rozhovory s potomky inckých vladařů Humboldt poznal jejich smutný osud. V textu O vodopádech Orinoka u Atur i Maypur se autor snaží podat celkový pohled na vztah prostředí, života a podnebí na tomto kouzelném místě. Poslední tři texty popisují zvěř tropické Ameriky: Noční život zvěře v pralese, Želva zvaná Tortuga a lov na ni, Moskyti v pralese.

Knihu doplňuje autorův životopis od Waltera Lindena: Alexander von Humboldt a jeho světový názor přírodovědný.

Ukázka

Skála Quahiba - indiánky.
Dosti pozdě ráno jsme opustili misii San Balthasar1) a pluli ještě 5mil nahoru po Atabapu. Místo toho, abychom pluli dále k jeho pramenům na východ, na místo zvané Atacavi, dali jsme se po Rio Temi. Avšak než jsme přijeli k jejímu ústí, byli jsme u přítoku Guasacavi upozorněni na žulovou skupinu na západním břehu. Jmenuje se Skála Quahiba-indiánky nebo Skála Matčina - Piedra de la Madre. Ptali jsme se na příčinu tohoto podivného názvu. Páter Zea nemohl upokojit naši zvědavost, ale několik týdnů poté nám jiný misionář vypravoval o případu, který jsem si zanesl do deníku, a který na nás učinil nejbolestnější dojem. Jestliže po sobě člověk v těchto pustinách sotva zanechává stopu, pak je pro Evropana dvakrát pokořujícím, že jménem skály, nepomíjivým památníkem přírody, je tu zvěčněna paměť na mravní zvrhlost našeho plemene, ukazující rozdíl mezi ctností divochů a barbarstvím lidí civilizovaných. Misionář ze San Fernanda vytáhl se svými indiány na Guaviare, aby učinil jeden z těch výpadů, které stejně náboženství, jako i španělské zákony zakazují. V jedné chýši našli matku z kmene Quahibů se třemi dětmi, z nichž dvě byly ještě nedorostlé. Připravovaly maniokovou mouku. Na odpor nebylo pomyšlení, otec byl na rybách, a tak se matka snažila s dětmi zachránit útěkem. Sotva však dosáhla savany, byla dohnána indiány z misie, kteří šli na lidský lov, jako chodí běloši na černochy do Afriky. Matka i děti byly svázány a odvlečeny na loď. Mnich seděl ve svém člunu, čekaje na výsledek výpravy, která pro něj byla velmi nebezpečná. Kdyby se matka příliš bránila, indiáni by ji zabili. Vytáhne-li se a la conquista espiritual, je všechno dovoleno a zvláště se chtějí zmocniti dětí, z nichž potom udělají v misii poitos - otroky křesťanů. Děti tedy odvlekli do San Fernanda a myslili, že se matka sama po souši domů nevrátí. Matka, když jí vzali děti, jež v den přepadení ještě vyprovodily svého otce na lov ryb, byla zachvácena zoufalstvím. Umínila si, že vyrve děti z misionářovy moci a odvede je zpět do rodiny. Utekla s nimi několikrát ze San Fernanda, ale pokaždé je indiáni zase přivedli. Misionář ji dal nemilosrdně zbičovat a pojal strašný úmysl, že matku od obou dětí úplně odloučí. Odvezli ji samotnou nahoru po Atabapo, k misiím na Rio Negro. Lehce svázána seděla na lodní přídi. Neřekli, co ji očekává, ale ona poznala podle směru slunce, že ji odvážejí stále dále od její chýše a domoviny. Podařilo se jí stáhnout pouta, skočila do řeky a plavala na levý břeh Atabapa. Proud ji donesl na skálu, jež dodnes nese její jméno. Vylezla na břeh a utekla do lesů, avšak prezident misie poručil indiánům jet ke břehu a stíhat stopu Quahiby. Večer ji přivlekli zpět, položili na skálu (piedra de la madre) a nemilosrdně ji sešlehali tuleními řemeny, které zde užívají jako bičů, a jimiž jsou alkádové vždy opatřeni. Svázali nešťastné ženě silnými mavakurovými houžvemi ruce na zádech a odvlekli ji do misie Javita.

Zde ji zavřeli do jedné z těch karavanseraí1), které zde nazývají Casas del Rey. Bylo období dešťů, noci docela tmavé. Lesy jsou považovány za neprostupné, tvoří rozlohu 25 mil širokou mezi Javitou a San Fernandem. Kromě řek zde nejsou jiné cesty. Nikdy se nikdo nepokusil jít po souši od jedné vsi ke druhé, i když leží od sebe jen pár mil. Ale takové překážky nezadrží matku, kterou odloučili od jejích dětí. Jsou v San Fernandě na Atabapu. Musí k nim, ona je musí vysvobodit z rukou křesťanů, musí je přivést zpět jejich otci na Guaviare. V karavanseraii nehlídali Quahibu příliš pečlivě, a poněvadž měla ruce celé krvavé, povolili jí indiáni z Javity, bez vědomí misionáře a alkada, pouta. Podařilo se jí zuby je zcela rozvázat, a pak v noci utéci. A když slunce vycházelo po čtvrté, viděli ji v misii San Fernando plížit se kolem chýše, v níž byly její děti zavřeny. „Co vykonala tato žena,“ pravil misionář, jenž nám tuto příhodu vypravoval, „toho by se neodvážil ani nejsilnější indián.“ Ona šla lesy v době, kdy je nebe stále pokryto mraky a slunce se po celé dny sotva na okamžik ukáže. Řídila se podle běhu vody? Jelikož ale vše bylo zaplaveno, musela se držet daleko od břehů, středem lesů, kde nelze vodu ani pozorovat, jak teče. Kolikrát byla zadržena bodavými liánami, které kolem kmenů tvoří hotové mříže! Kolikrát musela plavat přes potoky, které se vlévají do Atabapa! Ptali se nešťastné ženy, čím se po celé ty čtyři dny živila. Odpověděla, že úplně vysílena si nemohla opatřit jinou potravu, než velké černé mravence, kteří v dlouhých řadách lezou po stromech, aby si na nich pověsili svá pryskyřicovitá hnízda. Chtěli jsme se za každou cenu od misionáře dovědět, jestli nyní nechali Quahibu v pokoji požívat jejího štěstí, být se svými dětmi, jestli konečně přece litovali, že s ní tak ukrutně zacházeli? On ale neuznal za dobré, aby upokojil naši zvědavost, avšak na zpáteční cestě z Rio Negro jsme slyšeli, že jí indiáni nedali čas, aby zhojila své rány, že ji opět odloučili od dětí a odvezli do jedné misie na horním Orinoku. Tam odmítala jakoukoli potravu a zemřela hladem, jak činívají indiáni ve velikém hoři.

To je událost, jejíž památka utkvěla na tomto nešťastném kameni, na Piedra de la madre. Nechtěl jsem se při tomto popisu mé cesty zabývat líčením jednotlivých výjevů neštěstí. Podobná neštěstí se stávají všude, kde jsou páni a otroci, kde civilizovaní Evropané žijí mezi pokleslými národy, kde kněží panují s neomezeným násilím nad nevědomými, bezbrannými lidmi. Jako dějepisec krajů, kterými jsem cestoval, spokojím se většinou tím, že pouze naznačuji, co je v měšťanských a náboženských zřízeních chybného nebo lidstvu škodlivého. Jestliže jsem se pozdržel déle u Skály Quahiby, stalo se tak pouze proto, abych podal dojemný příklad mateřské lásky u lidu, kterým bylo tak dlouho pohrdáno. Stejně užitečné se mi zdálo sdělit případ, který mám z úst samotných františkánů, a jenž dokazuje, jak je nutné, aby nad regimentem misionářů bdělo oko zákonodárce.

 
Reklama:   hliníkové pergoly   |   tachografy   |   poznávací zájezdy   |   masáže   |   autobusová doprava   |   palety   |   rolety