knižní e-shop point sleva 15-50% point patafyzika

PATAFYZICKÝ OBČASNÍK

TRADICE point KVALITA point HOVNAJS

14 let pěstování a šíření Vědy věd – patafyziky.
Od 11. čísla k dostání pouze zde.

 
Petr Bartůněk: Dezertéři
Novinka: Zahradníkův rok na hřbitově
Novinka: S devianty na věčné časy
tvorba www stránek
Czech Arts
© webdesign econtrol.cz 2008
Mí devianti mi rozumějí
Eduard Vacek
Mí devianti mi rozumějí
cena 99 Kč
Kniha povídek
160 stran
Formát 148x210 mm
Brožované
Ilustroval Pavel Kreml
 ks  

Autor se narodil v roce 1947 v Hradci Králové. V minulosti působil jako starší sboru Svědků Jehovových. Z původní studijní skupiny SJ však vzniklo na počátku osmdesátých let Patafyzické kolegium Teplice. Mezi členy patafyzického kolegia patřila také například básnířka Svatava Antošová a vedoucí hudební skupiny "Už jsme doma", Miroslav Wanek. V roce 1986 bylo Kolegium policejně rozpuštěno a šéfredaktor sborníku byl uvězněn na 12. měsíců za "zjevnou neúctu ke společnosti," které se měl dopustit vydáváním sborníku PAKO a publikováním článků, které hrubě urážely budovatelské úsilí pracujícího lidu. Po výkonu trestu napsal autentickou knihu z vězeňského prostředí: "Občanský průkaz prosím." V osmdesátých letech přispíval do samizdatových časopisů. Po tzv. sametové revoluci byl zvolen jako poslanec do ČNR. Napsal řadu povídek, črt, úvah a patafyzických studií. Některé povídky byly uveřejněny ve stejnojmenné knize "Povídky". Je redaktorem a lektorem - zahlubovačem pražského patafyzického časopisu Clinamen. V roce 1997 byl oceněn Cenou Masarykovy akademie umění v Praze za uměleckou tvůrčí činnost, v témže roce získal Cenu K. H. Máchy za patafyzický román "Sviňoďasi“. Žije v Teplicích a v Praze.

...Tato kniha tak trochu klame tělem. Čtenář dychtící výhradně po lechtivém, pikantním čtení bude asi trochu zklamán. Autor zřejmě pojem deviace chápe v původním slova smyslu. Latinské slovo deviare vlastně znamená sejít z cesty, oddělit se. Proto některé povídky jsou spíše smutného charakteru, budí tendenci zamyslet se nad některými podivnostmi života, než aby působily eroticky. Myslím, že to není na škodu věci. Každá komedie musí obsahovat i tragické prvky a naopak. Není nic nudnějšího než stereotypní monotematičnost. Proto myslím, že tento soubor povídek přivítají všichni milovníci plného života... píše ve svém úvodu ke knize povídek MUDr. Jan Hubert, soudní znalec v oblasti forensní psychiatrie.

Perforace

Myslel na to neustále, musel na to myslet. Nic ho tak nevzrušovalo jako myšlenka na to. Každý den ráno, dnes a denně. I když se jedná o každodenní akt, má pro něho značnou váhu. Nedovedl si bez toho představit svůj život. Ranní perforace jízdenky ve značkovacím strojku je vlastně v přeneseném smyslu vyjádřením symbolu sexuality, která je v mnoha případech jen mechanickým aktem postrádajícím novost, fantazii a extázi. Strojek zastupuje mužský, díky kovovému systému nikdy neochabující princip, který jediným útočným pohybem dokáže deflorovat jemný papírový lístek, jenž je tak jako i žena svým označeným polem predestinován k takovému použití. Odmítal mechanické pojetí sexu, a proto přistupoval ke strojku s vážností, s jakou muž přistupuje k ženě, aby ji miloval. Vážil a prodlužoval tu chvíli, laskal se s cudností dosud panenské jízdenky a její povrch přejížděl bříškem svého ukazováčku se zavřenýma očima. Nikdy nespěchal, byl si vědom svatosti každé takové chvíle, byl znalcem života a věděl, že rozkoš pramení i z prodlévání ve chvíli nutkavého očekávání radosti, méně už z radosti samé, která je jen krátkým vyvrcholením okamžiku, jenž se svou zostřenou intenzitou dotkne samé podstaty bytí. Nespěchal, neboť věděl, že kdo příliš spěchá, bude příliš brzy hotov. V šedivém koloběhu života byla perforace jízdenky jediným skutečným obřadem, který vnímal celou svou duší, celou svou bytostí. Věřil, že cosi podobného musí nezbytně pociťovat i citlivý mechanismus strojku. Chladí sice vždy nejprve do ruky svou zdánlivou netečností, ale ani ženy nejsou vždy ihned nakloněny k pohlavnímu aktu. Když však posléze zkoušel jeho mechanismus bez lístku naprázdno ukazovákem, kterým jemně stlačil rozevřené hrdlo směrem k sobě, ozvalo se jemné tiché kovové klapnutí právě v okamžiku, kdy matice těsně míjí systém devíti otvorů. Se zavřenýma očima vnímal tu chvíli, kdy se míjí kovové lože, které si dovedl představit lépe než jeho konstruktér. Opájel se v duchu představou tichého napjatého míjení se dvou netečně chladných kovových součástí, jež bude osmyslněno teprve až zasunutím potištěného kousku papíru, určeného k označené perforaci. Nespěchal ani tehdy, když nejprve zkoušel vlastní mechanismus strojku.

I když minul bod, ve kterém se míjela matice s otvory, nikdy by se nedal vyrušit nějakým netrpělivým cestujícím, aby zkoušku přerušil právě v tomto okamžiku. Když napětí povolilo, neboť se ukázalo, že ve strojku není cizí předmět který tam nepatří (nedisciplinovaní cestující do strojku občas strkají škodolibě nevhodné předměty), zhluboka se nadechl a jeho napjaté rysy ve tváři povolily. Byla to vždy chvíle vnitřní blaženosti a smíru s všehomírem, kterou pociťoval jako plné uvolnění. Nyní zbývalo už jen lehce a pozvolna překonat tah pera a jemně se dotknout krajní výchozí polohy, která ho s konečnou platností upozornila na konec zkoušky. Vydechl vždy ulehčeně a třel si čelo hřbetem ruky nebo připraveným kapesníkem. Zkouška mechanismu strojku však nebyla ničím ve srovnání s vlastní perforací jízdenky. Celý proces byl obohacen o manipulaci s papírovým proužkem, kterých měl vždy celou zásobu. Pohrdal těmi, kteří jízdenky sháněli na poslední chvíli, znechuceně se odvracel od cestujících, kteří se těsně před jízdou nervózně osahávali, aby na poslední chvíli odněkud vylovili ušmudlaný a pomačkaný lístek. Nikdy nepatřil mezi takové neukázněné cestující. Jeho ctností byl řád a pořádek. Pouzdro, které si sám vyrobil, pojmulo na dvacet jízdenek. Jejich počet byl neustále doplňován. K jeho zásadám patřilo nakupovat jízdenky po pěti v prodejnách k tomu určených. Nikdy nepoužil nouzových automatů. Měl pro to dva pádné důvody. Jednak byl nespokojený s estetickou ledabylostí takových jízdenek, opatřených jednostranným, málo zřetelným tiskem, a kromě toho rád sedával ve zšeřelém pokoji pod starobylou lampou s dlouhými nůžkami v ruce, kterými odděloval opatrně jízdenky od sebe, aniž by bral ohled na jejich předběžné perforování. Lístky vždy pečlivě seřadil a obřadně zasunul do pouzdra, jako něžný milenec podobizny svých lásek. Když bylo pouzdro plné, promnul je rukou a zasunul do své peněženky. Uschoval peněženku do svého saka, zabořil se do křesla a pohodlně natáhl nohy, aby plně prožil slastný pocit klidu a vnitřní vyváženosti. Jeho vnitřní svět byl tolik odlišný od chtivosti a ukoptěnosti vnějšího světského mumraje. Myslel na to, jak si dnes musel chránit své místo u strojku proti chtivým rukám s jízdenkami, až se mu nervozitou rozškubala ramena. Ne, ne a ne, vyrážel polohlasitě a plácal kolem sebe rukama po imaginárních natažených rukách jako dnes ráno v autobuse. Po chvíli si oddechl a pomalu se uklidnil. Ráno raději pojede spojem v 6.55 namísto dnešního v 6.43, který byl přeplněný. Nervózní cestující cvakali strojky, jakoby chroupali keksy. Jsou posedlí a necitliví. Nesnášel ten sprostý lačný dav, cpoucí se a strkající se v autobusech, nejraději by je všechny vykopl ven na ulici. Ráno to bude jistě jiné, pomyslel si, spoj bude poloprázdný, neboť ti, co pracují od sedmi, již budou pryč a ti, co pracují od půl osmé, ještě nepojedou. Byl spokojen se svým plánem, který mu umožní ranní koitus bez rušivých vlivů ostatních cestujících. Ranní spoj byl opravdu poloprázdný. Nastoupil na zadní plošinu k poslednímu značkovacímu strojku. Přidržel se svislé tyče, zády k cestujícím, a provedl obvyklou zkoušku strojku. Vyjmul peněženku, posléze pak pouzdro s jízdenkami. Z pouzdra vyňal opatrně jízdenku, kterou si vložil na okraj rtů, a pouzdro s peněženkou uložil zpět do náprsní kapsy. Jízdenku opatrně odlepil od rtů a vložil do strojku. Byl přinucen se pevně chytit madla, neboť byl odstředivou silou vynášen ze středu svého těžiště v místě prudké zatáčky, kterou řidič projel poněkud napilno. Když boční tah polevil, opět přistoupil ke strojku. Jednou rukou se přidržel držadla a hřbetem druhé ruky se dotkl strojku. Jeho povrch, opatřený šedým vypalovaným lakem, byl chladivě nevzrušený. Povzbuzen jeho teplotou oddálil náhle ruku a znovu ji přiložil chvějící se nervozitou zpět, tentokrát však v místě jejího bočního zaoblení. Zavřel oči a bříšky prstů vnímal pomalým přejížděním jeho povrchovou strukturu. Náhle se jeho prsty dotkly nějaké prohloubeniny. Rychle otevřel oči a spatřil místo, kde se odloupl lak. Nebyla to nijak vážná závada, která by mohla nějak nepříznivě ovlivnit jeho ranní zážitek. Opět zavřel oči a prsty zkoumal zbylý povrch strojku, který byl jinak téměř dokonalý. Prostředníčkem a palcem uchopil pozvolna pohyblivý mechanismus a pomalu jej přibližoval k sobě, než ucítil slabý, sotva znatelný odpor, kdy se matice dotkla papírové jízdenky. V ústech pocítil sucho a ve spáncích se mu rozbušila krev. Jeho vědomí se počalo pomalu propadat do slastné závrati. Oddálil proto mírně mechanismus strojku, aby prodloužil trýznivě mučivou sladkost chvíle závratného naplnění, a potom rozvážně stiskl mechanismus právě jen natolik, aby matice pronikla proužkem papíru. Bylo to jako výstřel, jako výstřik spermatu do ženského těla, bylo to obrovské a přitom tiché a jemné, sotva znatelné šoustnutí tvrdého kovu o měkký a poddajný papír, které teď bylo středem jeho života. Síla zážitku se krátce projevila bolestí v nervové uzlině žaludeční krajiny. Prodlel tu chvíli slastného polovědomí a dokončil defloraci s pocitem pomalu odeznívajícího orgasmu. Vyňal pomalu jízdenku a stačil si ještě všimnout mokré skvrny, šířící se po pravé straně poklopce. S nechutí se zadíval na protější sedadlo, kde se mladý pár studentů vášnivě líbal. Oba mladí lidé museli zřejmě překonat dlouhé odloučení, trvající celou noc. Je to zkažená mládež, pomyslel si, generace, která kašle na celý svět.

 
Reklama:   hliníkové pergoly   |   tachografy   |   poznávací zájezdy   |   masáže   |   autobusová doprava   |   palety   |   rolety