knižní e-shop point sleva 15-50% point patafyzika

PATAFYZICKÝ OBČASNÍK

TRADICE point KVALITA point HOVNAJS

14 let pěstování a šíření Vědy věd – patafyziky.
Od 11. čísla k dostání pouze zde.

 
Petr Bartůněk: Dezertéři
Novinka: Zahradníkův rok na hřbitově
Novinka: S devianty na věčné časy
tvorba www stránek
Czech Arts
© webdesign econtrol.cz 2008
Zahradníkův rok na hřbitově
Viki Shock
Zahradníkův rok na hřbitově
cena 135 Kč
Lehký funerální románek
128 stran
Formát 125x176 mm
Vázané
Ilustrovala Linda Sova
(12 ilustrací)
 ks  

Kapitola první:
Sejdeme se na hřbitově aneb Pohoda bambus

Onoho pochmurného podzimního dopoledne souměstí Ždibec Brokolice jaksepatří žilo. Zvlášť rušno bylo za zdmi zdejšího hřbitova. Z lípy na louce rozptylu seběhly dvě zrzavé veverky a zamířily si to do urnového háje. Celý ho profrčely, krátce navštívily jeden z javorů, aby se pak vrátily na svoji lípu. A protože veverky obecně jsou hyperaktivní hlodavci a baví je hrát si na honěnou skoro pořád, odpádily hned zase pěkný kus cesty až na břízu v oddělení číslo devět, pod níž se právě konal pohřeb pravoslavné stařenky.

Před uzavřenou rakví, umístěnou na pojízdném katafalku vedle čerstvě vykopaného hrobu, stál shluk lidu v čele s velkou černobílou koulí.

„Góóó-spodin ma pomilůůůj“! začala náhle zpívat velká koule, jež byla přísně vzato pěkně vypaseným popem, navlečeným v bělostném obřadním rouchu, přes které mu přečnívala monumentální, asi tak metr dlouhá, černočerná kozí brada. V rukou držel cinkavé kadidlo, s nímž si pohupoval do rytmu. Aby toho nebylo málo, nacházela se na jeho hlavě vysoká papucha podobného typu, jakou měl Jan Hus, když ho papeženci na hranici pekli na škvarek. Za tlustou maškarou stál druhý pop, ještě štíhlý mlíčňák s teprve půlmetrovým světlým chmýřím na bradě, který odříkával modlitby. Ten neměl na hlavě nic, tedy kromě řídkých vlasů. Kolem popů stála asi třicítka pozůstalých s obřími plápolajícími svícemi, jejichž vonný odér se šířil krchovem.

Dostal se až do nosu postavy v slušivých montérkách, postávající nenápadně s rukama v kapsách za lípou, vzdálenou asi deset metrů vlevo od tohoto představení. Postavy je však silné slovo, řekněme spíše postavičky. Hektor Hnípal, věk šestatřicet let, v raném mládí poměrně známý a poněkud přeceňovaný pražský básník, později komerčně neúspěšný spisovatel, věčný defétista a životní amatér, byl totiž váhy spíše muší, a ani výška stodvaasedmdesát centimetrů z něj žádnou velkou postavu nedělala. Důvody jeho skryté přítomnosti u pravoslavného obřadu byly dva. Zaprvé pouhopouhá zvědavost, a za druhé zde už pár měsíců pracoval jako zahradník. Ve smlouvě měl vlastně napsáno, že je dělník, ale Hektor jako poeta si musel hned všechno zidealizovat. Po několikaleté otravné a mizerně placené práci v městské knihovně, odkud se nechal s až masochistickou radostí a zcela bez námitek vyhodit, strávil tento tragikomický básník tři čtvrtě roku takzvaně na volné noze. Poslední čtyři krušné měsíce, kdy už nedostával od úřadu práce žádnou podporu, ho však přesvědčily o tom, že se do toho pitomého pracovního koloběhu musí znovu vrátit, chce-li se dožít alespoň čtyřicítky.

Ne že by Hektor kdovíjak lpěl na svém bytí. Vlastní život ho už vlastně dávno nezajímal a byl by se klidně z fleku oběsil, jenže to mělo háček. Co říkám háček, spíše hák! Hektor totiž trpěl sádrovou nemocí, jinak řečeno měl slušný náběh na bystu. Zkrátka a jednoduše držela ho naživu chorobná ješitnost jeho ega, touha spatřit jednou celé své dílo v knižním vydání, nejlépe v pevné vazbě samozřejmě a s bohatými ilustracemi, to se ví! Avšak vzhledem k tomu, že o jeho spisy nakladatelé ani redaktoři literárních plátků nejevili už více než pár let pražádný zájem, zatímco zdraví měl až na astma celkem v pořádku, jevilo se tak pravděpodobným, že se v nadějných očekáváních dožije velmi vysokého a požehnaného věku, aniž by mu ještě někdy vyšla jediná kniha, a aby pak těsně před smrtí zklamaně zjistil, že tedy žil zcela zbytečně. Tomu se tuším říká paradox.

Hektorův život byl však paradoxů plný. Tak například se nikdy nesnažil vystudovat vysokou školu a přesto kdysi celkem úspěšně pracoval v několika profesích, kde by ji od něj měli zaměstnavatelé správně vyžadovat. S maturitou tak vystačil více než patnáct let. Jenomže pak se nějak změnila doba a sehnat práci bez vysokoškolského diplomu se ná­hle zdálo být zhola nemožné. Když už to beznadějné utrpení trvalo příliš dlouho, Hektorův kamarád spisovatel Jára Vládíček, jenž byl zaměstnán na hřbitově víc než dvacet let, se nad ním smiloval, a sehnal mu ono místo zahradníka. Přímo v Praze však nic volného nebylo, zatímco z blízkého Ždibce Brokolice, který spadal pod pražskou správu, zrovna odešla jedna dělnice na mateřskou, takže Hektor nastoupil místo ní. Z Nuslí, kde bydlel sám v podkrovní mansardě, jezdil ráno metrem na Hlavní nádraží, odkud ho svezl vláček motoráček za dvacet minut skoro až do práce. Hřbitov byl totiž kousek od nádraží. Cesta mu trvala třičtvrtě hodiny, takže to nebylo tak strašné. Zvláštní bylo, že na práci hřbitovního dělníka Hektor žádný diplom nepotřeboval a obešlo se to dokonce i bez pětikolového výběrového řízení trvajícího čtvrt roku, na rozdíl od jeho předchozích pokusů sehnat si místo. Na hřbitov se ani přes světovou hospodářskou krizi nehlásil kupodivu nikdo. Upřímně řečeno mělo to své důvody.

Plat byl ještě o něco menší nežli v knihovně, pracovat se však muselo rukama, na což nebyl Hektor moc zvyklý. Místo počítače se jeho pracovními nástroji staly koště, hrábě, lopata a kolečko, a často také velký plechový vozík, na jehož vysypání bylo potřeba dvou lidí. Jelikož nastoupil počátkem října, užil si hotové žně spadaného listí, které bylo třeba denně shrabávat z mezihrobních cest a uliček a plnit jimi malé kontejnery. Ty pak vyvážela multikára do velkých kontejnerů, které pak náklaďáky vyvážely kamsi na skládku. Zvýšené nasazení úklidu kulminovalo o měsíc později před dušičkovým týdnem, během něj a týden poté takzvanou
rallye mezi hroby. Za volantem nákladních vozů značky Tatra, které kaž­dou chvíli vyvážely přeplněné velké konťáky, však neseděl známý závodník Karel Loprais, ani nikdo jiný z jeho týmu Rallye Paříž Dakar, nýbrž zaměstnanci hřbitova.

Fyzickou prací se Hektorovi posílila záda a paže, dokonce mu narostly takové jako by minibicepsy. Na druhou stranu se mu zhoršily oči a průdušky. Vdechování prachu z listí prostě pro alergika a astmatika není ideální, to si nebudeme zapírat. Práce to byla poměrně monotónní. Občasným rozptýlením byl jen nějaký ten pohřeb. Jeho kolegové byli kapitola sama pro sebe. Například Béďa Katzenberger.

Kdyby nebyla vražda trestným činem, byl by tento pětapadesátiletý hrobník již x-krát mrtvý. Většině lidí šel totiž na nervy. Na jeho nevysoké a vyhublé postavě trůnila hlavička s rozčepýřenými černými vlasy a ve snědém ostře řezaném obličeji střídaly se převážně dva výrazy: jeden poťouchlý a druhý pitomý. Podle své ženy Anežky prý trpěl chronickým odumíráním mozkových buněk. Anežka byla o pět let mladší nežli Béďa a o poznání chytřejší a mnohem sympatičtější než její choť. Shodou náhod byla také další Hektorovu kolegyní, přesněji vzato vedoucí hrobnicí. Manželství je krásná věc. A nejlepší je, když spolu manželé i pracují, to je pak té radosti někdy snad až příliš. Katzenbergerovi byli manželé čtvrt století a na hřbitově spolu pracovali patnáct let, děti neměli. Nebylo žádným tajemstvím, že ti dva spolu vlastně dávno nežijí, jen vedle sebe přežívají a lezou si na nervy. V domečku, který byl střídavě nazýván kanceláří a šatnou, se tak mezi nimi denně konaly slovní přestřelky a hádky, jež byly vlastně jakýmisi tragikomickými etudami, chcete-li klasickými scénami z manželského života.

Dalším členem Hektorova týmu snů byla dělnice Jaruška Havlová, pomenší širší důchodkyně, pracující seniorka neboli prase, jak se dnes zkráceně říká. Vyznačovala se hlavně komentáři k letákům z hypermarketů (věděla vždy přesně kde mají nejlevnější potraviny) a zvýšenou kašlavostí. Byla těžká astmatička a závislá kuřačka. Ostatně těžcí tabakisté byli i Katzenbergerovi. Když se Jaruška v kanceláři u stolu rozchrchlala, Béďa, který seděl hned vedle ní, to nikdy neopomněl ironicky okomentovat. Pokud Jaruška chrchlala a držela přitom v ruce zapálenou cigaretu, Béďa jí poradil: „Jaruško, zakuř si!“ A když Jaruška chrchlala bez cigarety, Béďa, ten filuta, na ní vybafl druhou variantu: „Jaruško, zapal si!“ Jaruška se v reakci na tyto bonmoty pokoušela o úsměv, ale moc jí to nešlo. Občas odběhla na toaletu, kde se svým chrchlacím orgiím věnovala i několik minut. Párkrát při chrchlání u stolu taky moc pěkně zmodrala v obličeji a kolegové jí museli silně mlátit do masitých zad, aby znovu chytila dech. Béďa v takových chvílích občas žertoval, že Jaruška jednou u toho stolu, jak se říká, hodí krovky, prostě že se úplně udusí a jemu pak přibude práce. Hektor se také onehdy pokusil Jarušce pomoci, ale jeho plácnutí otevřenou dlaní bylo shledáno málo silným. Anežka pak předvedla Hektorovi, jak se to dělá. Nejprve Jarušce zasadila mezi lopatky hranou dlaně úder jako v karate a hned nato ji do stejného místa začala bušit pěstí jako automatický buchar, aby jí tam nakonec ještě vrazila špičku lokte. Hektor projevil obavy, zda by snad Jarušku nemohl takovými údery naopak zabít či zmrzačit, ale důchodkyně v tu chvíli zase chytila ztracený dech.

Sestavu doplňoval ještě jednadvacetiletý čahoun David, vyučený zahradník, který se však dal dobrovolně na hrobničinu. Jako blackmetalista měl totiž rád mrtvoly, kosti, hnilobu a podobně roztomilé věci. Vždycky se těšil na exhumace, dá se říci, že svou práci opravdu miloval. S Hektorem se brzy skamarádil, vysvětlil mu, jak to na hřbitově chodí, a taky mu ze všech nejvíce pomáhal vysypávat plechový vozík s listím. David měl mizerné dětství, takže byl klasickou ukázkou deprivanta. Byl moc milý, dokud se nenapil alkoholu, pak byl ovšem nebezpečný okolí i sám sobě, a rád se rval. Jednu dobu přespával na šatně v práci v papírové rakvi a onehdy se tam i opil, pustil si do sluchátek svou oblíbenou norskou skupinu Burzum a takto naladěn vyrazil na špacír po nočním krchově. Došel až ke kapli, vylezl na ní, ale jak byl opilý, spadl, potloukl se, o okap si roztrhl ruku a zakrvácel s ní zeď kaple, cestu k šatně a posléze i celou šatnu. Zkrátka byl to takový spontánní chlapec, neklidný a divoký, jak to kdysi zpíval či spíše skřehotal Udo Dirkschneider z legendární metalové skupiny Accept. Kromě toho, že byl David známý průserář, byl pochopitelně také kuřák. A když se tak všichni kolegové pěkně rozkouřili, připomínal hrobnický domeček plynovou komoru, což Hektorovu astmatu zrovna neprospívalo, takže často prchal ven.

Každý začátek je těžký. Když Hektor nastoupil na hřbitov, myslel si, že to tam nevydrží ani týden. Nevěděl, jak se má chovat k novým kolegům, a co od nich může čekat. Třetí den ráno, než šli do pracovního procesu, seděli všichni na šatně v kuchyňce a mlčky svačili.

„Pěknej pavouk,“ řekl Hektor, jen aby prorazil hradbu mlčení, a ukázal přitom na statný exemplář arachnida, který si sebejistě hověl na dveřích sektorky.

„Ten tady bydlí už sedm let,“ odpověděla mu nevzrušeným hlasem Anežka, která seděla u protějšího stolu s nohou přes nohu a s nezbytnou cigaretou v ústech.

„Vždycky vyleze, nažere se a zase zaleze.“

Nato neměl Hektor co říct. Místo něj se ozval Béďa:

„Abych nezapomněl, Anežko, včera odpoledne, když sis byla na gyndě pro hormony, nám z vedení přivezli tři granka.“

Hektor se zase pokusil zapojit do hovoru:

„To tady jako fasujete kakao od podniku, jo? To je dobrý.“

Hrobníci se hlasitě rozchechtali.

„To my tak řikáme urnám, víš, Hektórku,“ usadil ho Béďa a culil se přitom jak rejžák na sobotu.

„Přesně tak,“ doplnila ho Anežka. „Z vedení nám přivezou urny s papírama, kde jsou jména zesnulých a datumy, kdy přijdou pozůstalí, a my pak podle toho děláme ukládání uren do kolumbárií nebo rozptyly, abys tomu rozuměl, Hektórku.“

A bylo to, z Hektora byl jednou provždy Hektórek.

Na hřbitovech se dřív nasávalo, ale v době kdy tam přišel Hektor, už byla tahle éra minulostí. Občas totiž přijel někdo z vedení na namátkovou kontrolu s alkoholtestrem dávat dýchnout hrobníkům a kdo měl pozitivní test třeba jen na zbytkový alkohol, ten byl napomenut a potrestán snížením platu nebo, pokud se to stalo víckrát, dostal padáka. Tak jako nebohý blackmetalista David. To byl Hektor na hřbitově teprve druhý týden, když Davida vyhodili, prý už ho načapali mockrát a kluk si pořád nedal říct. Byl z toho, chudák, úplně zničený. Když mu Hektor v dobré víře poradil, ať se zkusí dát k pohřební službě, takzvaným havranům, kteří jezdí k autonehodám a sbírají v polích kusy roztrhaných těl, blackmetalista a milovník exhumací mu na to zkroušeně odpověděl, že na takovou práci prý nemá žaludek. Na to zas jednou Hektor neměl co říct. Akorát dumal nad tím, kdo mu teď bude pomáhat vysypávat velký plecháč listí.

Davida brzy nahradil třiatřicátník Kuba, pro svou postavu všemi přezdívaný Jimmy Traversa: dva metry a jeden centimetr vysoké stodesetikilové lamželezo s hřívou blond vlasů, připomínající Vikinga. Jen ten škopek s rohama na kotrbě a v prackách meč a štít mu chyběly. Navenek tvrdý ranař, uvnitř však měkkosrdcatý dobrák od kosti. Byl to flegmatik a pohodář, což dosvědčoval tím, že téměř neustále komentoval téměř cokoli univerzální hláškou „Pohoda bambus.“ I jeho slabinou byl však alkohol. Pivo ale nepil, měl rád vodku s džusem nebo bez džusu. A když se někde v knajpě pořádně napil, rád ji pak někomu křápnul, jak o tom často vyprávěl v práci.

„Jedno, dvě, tři čela, usneš jako včela!“ to byl jeho oblíbený bonmot, kterým naznačoval soupeři, že mu místo rány pěstí dá raději takzvané čelíčko. De facto se prý jedná o jakousi obdobu fotbalové hlavičky. Jimmy bral totiž tyhle věci dost sportovně. Kdyby žil v Americe, byl by z něj nejspíš wrestler anebo gangster.

„Ti ho tam fouknu, až ti z nosu vyletí čmelák na lyžích!“ tak zněla jeho další kouzelná formulka, v tomto případě na balení ženských, přičemž i v ní se vyskytovala jeho zvláštní slabost pro medonosný hmyz, a zřejmě taky jistá slabomyslnost. Jimmy strávil pár let na ulici, a tak nejradši dělal za peníze na ruku každý den, jak říkával „za živý“. Sílu měl jako valach, takže dost významně pomáhal s vysypáváním velkého plecháče Hektorovi, jemuž pro jeho muší váhu a podle jeho pracovního nástroje ironicky, avšak dobromyslně, přezdíval hrábě Conan. Někdy dokonce Jimmy vysypal velký plecháč úplně sám, takovou měl páru!

Po měsíci se ale Jimmy nedostavil čtyři dny do práce, nebral telefon, nereagoval na SMS a ani jinak o sobě nedal vědět. Když pátý den přišel s tím, že se mu tak trochu protáhnul sobotní mejdan s vodkou bez džusu, už měl padáka. Jimmy Traversa na to řekl jen „Pohoda bambus,“ a šel zas o dům dál. Jestli byla za války ve Vietnamu životnost amerického seržanta při bojích v džungli s Vietkongem třicet dnů, pak životnost hrobníka na hřbitově Ždibec Brokolice o čtyřicet let později byla prakticky stejná. Alespoň tak to připadalo Hektorovi, který měl znovu obavu o to, kdo mu dál bude pomáhat vysypávat velký plecháč.

O pár dní později nastoupil nový hrobník jménem Bobík, jemuž táhlo na šedesátku.

„Já už toho k životu moc nepotřebuju,“ pravil na uvítanou v šatně. „Akorát jestli se dožiju důchodu, tak si chci eště koupit loď, skútr a nový auto.“ Hektora hned napadly dvě věci: za prvé, že je Bobík skromnost sama, a za druhé, zda si při podpisu smlouvy nezapomněl přečíst výši platu, jaký bude pobírat, za který si tak možná koupí mopeda, a to ještě na splátky nebo na hypotéku do konce života. Nicméně zachoval dekorum a s pokerovou tváří mu pravil: „Při výběru jachty buď obezřetný!“ A pak raději odešel ven hrabat listí. Bobík byl ale docela prima, každopádně v něm Hektor našel nového parťáka na vysypávání plecháče. Většinu života pracoval Bobík v restauračních zařízeních jako pingl, takže nashromáždil spoustu veselých historek, které denně sypal z rukávu. Pravda, někdy jich bylo až moc. S tímto povoláním skončil, když se ho před pár lety v nonstopu pokoušeli podřezat dva Ukrajinci. Od té doby je neměl rád a říkal jim úkáčka.

„První, co udělaj úkáčka, když přijedou do Česka, tak nabízej autobusu seno,“ tvrdil Bobík, čímž měl zřejmě na mysli, že na Ukrajině se stále jezdí koňskými povozy, protože jsou tam teprve sto let za vopicema. Na hřbitov jezdila pracovat úkáčka dvě, kameníci Váňa a Saša, který měl přezdívku Medvěd, protože byl tak veliký a taky tak nabručený. Oba byli samozřejmě věčně opilí. Hektor byl jednou nechtěným svědkem toho, kterak se opilý Medvěd v pravé poledne uprostřed hřbitova plného lidí vymočil na urnový hrob, ale radši dělal, že nic neviděl. Byl docela velký div, že se Váňa s Medvědem nezmrzačili. Tahat se s náhrobními kameny není totiž žádná legrace, navíc když máte v krvi tři devět promile. Úkáčka zaměstnávala paní Dana, veselá vdova v rozpuku, jež měla před hřbitovem svoje kamenictví a celkem slušně prosperovala. Hektor tam za ní často prchal z plynové komory, když tam kuřácko-chrchlající parta rozjela svojí show, a mastil s Danou kartičky. Bylo to takové jeho útočiště.

Z břízy v oddělení číslo devět, pod níž se právě konal pohřeb pravoslavné stařenky, seběhly dvě veverky a běžely zpátky přes celý hřbitov do urnového háje. Uplynula půlhodina a popům zřejmě došel dech, zpěvy ustaly. Na tento okamžik čekalo už jako na smilování kvarteto funebráků, které se chopilo kurtů a konečně spustilo rakev do hrobu. Hektor znuděně zívl, vyndal ruce z kapes a vyťukal esemesku kamarádovi, s nímž chodil na oběd do hospody naproti hřbitovu. Odpověď přišla záhy, sraz za čtvrt hodiny. Hektor zastrčil mobil i ruce zpátky do kapes a loudavou chůzí se vydal k bráně hřbitova. Cestou dumal nad tím, co bude dělat večer. Možná by mohl napsat povídku o krchově. Pak si řekl, že mu ji asi stejně nikdo neotiskne a znejistěl, zda se s ní má vůbec psát. Ale jo, řekl si nakonec, aspoň si dušička udělá dobře, když se vypovídá. Vlastně o nic nejde. Horší by bylo, kdyby šlo o život. Když nejde o život, tak je to vlastně pohoda bambus.

 
Reklama:   hliníkové pergoly   |   tachografy   |   poznávací zájezdy   |   masáže   |   autobusová doprava   |   palety   |   rolety